|
Vezmete-li si třeba takové "Kuře v hodinkách", je na něm zcela evidentní vliv kapel 60. let. Tím, že Honza Kubík na albu hraje
na flétnu, je zřejmý i vliv Jethro Tull na hdubu tehdejšího Flamenga. Ovlivnění Jethro Tull bylo nejsilnější právě na začátku 70. let. V
roce 1969 jsem byl v Londýně a přivezl jsem si desku "Stand Up". Potom, když vyšly desky "Benefit" a
"Aqualung", také nás hodně ovlivnily. A to v tom smyslu, že v době hardrocku se základem v bluesové stupnici, kdy všechny
tehdejší kapely vlastně omílaly více méně jednu písničku, vstoupil do tohoto stereotypu hudebního cítění Ian Anderson. Přišel s
melodičtějšími linkami, až jazzovým feelingem v případě flétny a podobně. Právě jeho vliv a inspirace je cítit specielně na "Kuřeti
v hodinkách", ve flétnových pasážích a kytarových riffech. Nešlo však o pouhé kopírování. Stejně jako v době baroka například J. S.
Bach vymyslel motiv a ostatní skladatelé toto téma variovali, tak i my jsme vlastně přistoupili k tehdejší hudbě. Prostě jsme na téma
dobového hraní hráli své vlastní věci. Ta doba přelomu 60. a 70. let je tam zkrátka cítit, a dá se říci, že Jethro Tull nás ovlivnili
značně. I hudba mých dalších seskupení vznikala podobně, jako ji skládá Ian Anderson. Je-li pro zvuk Jethro Tull například charakteristický
zvuk flétny, pak Etc... rozeznáte podle smyčcového nástroje. Nejedná se ale samozřejmě o přímý vliv, jako že bychom si poslechli Jethro
Tull a hned běželi do zkušebny a něco zkoušeli Jde jen o podobný princip - obě skupiny vlastně dělají písničky, a to písničky, které se
blíží lokálnímu cítění muziky. To neznamená, že bychom chtěli dělat rovnou folklor, ale i když se nebráníme rockovému cítění rytmiky, ten
vršek, ty nápady se snažíme zachovat slovanské. Myslím, že Jethro Tull dělají v anglických souvislostech totéž. Máme zřejmě stejné cítění a
zálibu v muzicírování. Rozhodně však už dnes nejde o přímý vliv.
Měli jsme s Etc... tu čest hrát jako předkapela na prvním vystoupení Rolling Stones v Československu. Stejně tak dobře bychom ale, myslím,
svým stylem mohli být předkapelou Jethro Tull. V této souvislosti bych rád zmínil příhodu, která se stala Olinovi Nejezchlebovi ve Švýcarsku,
když tam na ulici kdysi hrál s tehdejší Českomoravskou hudební společností. Najednou jde kolem jakýsi vousáč, už ne moc vlasatý, jen vousatý.
Se svým doprovodem se zastavil a chvíli Českomoravskou poslouchal. Dvě, tři písničky. A odešel. Náhle Olinovi svitlo jakési poznání. Vyběhl
za skupinkou s kazetou Českomoravské v ruce, a zeptal se, jestli to náhodou není Ian Anderson a Jethro Tull. A byli to oni. Olin vtiskl
Andersonovi do ruky jejich kazetu. Zdálo se mu totiž, že Anderson byl poslechem těch jejich několika písniček docela odvázaný... Tady znovu
narážíme na podobnost obou hudebních oblastí. Třeba keltské vlivy mají zřejmě velice blízko k moravské durové folklórní melodice. Proto se to
asi Andersonovi líbilo. Pozval kluky na koncert a posléze i do zákulisí. V očekávání přezíravé atmosféry mezi rockovýi hvězdami tam Olin s
přáteli šel s určitými obavami. Ty se však rozplynuly ve chvííli,kdy členové Jethro Tull Českomoravskou vřele přivítali a zavzpomínali na svůj
první pražský koncert. Už z toho je znát naše příbuznost s Jethro Tull nejen muzikantská, ale i ve způsobu chování k ostatním lidem.
Jethro Tull už delší dobu dělají desky, které jsou senzačním kompaktním hudebním zážitkem. Perfektní hraní a vlastně velice stylová
záležitost. I když všelijak odstřelují do různých hudebních sfér, tak na desce Cattfish Rising se po letech vrátili k úplným začátkům. Ke
stylu, který hráli v londýnském Marquee Clubu s Mickem Abrahamsem. Tam jsem je také v roce 1969 viděl hrát jejich tehdejší hard-rockové
bigbeat-blues. Stejně tak na Catfish Rising je určitá neopakovatelná atmosféra. Je to z řady posledních desek Jethro Tull jedna z nejlepších.
Co říci na závěr? Jethro Tull se mi stále velice líbí. Hlavním důvodem je to, že tato kapela přetrvává přes všechny módní trendy. Je znát, že
muzika je pořád baví. Zároveň je cítit, že jejich práce ve studiu je taková odlehčená. Že to není ten šílený šoubyznis. Že to je především
muzika, která, i když nebude bořit hitparády, vytváří v člověku na koncertě vřelý srdeční pocit. Hrozně fajn záležitost...
A mimochodem, když se Jethro Tull v roce 1992 objevili v Praze podruhé, tentokrát v rámci turné tzv. poloakustických koncertů, chtě nechtě mi
to připomnělo náš "čunderground". Je to logické. Nejen my sledujeme Evropu, ale i Evropa sleduje nás. Takže bylo více než jasné, že
Jethro Tull také přišli na to, že se nemusí jezdit jenom ve velkém obsazení. Místo toho tehdy přijali naši běžnou normu, tj. tzv.
"čuďák". Je to v pořádku. Ale myslím, že to bylo "pajclý".
Vladimír Mišík
|
